Nezaplacení nebo prodlení s placením

Prodlení s placením neuhrazeného dluhu je dnes bohužel častý jev. Nedorazí-li platba včas ve sjednaném termínu, doporučujeme dluh nejprve druhé straně připomenout, například zasláním neformální, případně později i formální upomínky. Nebude-li dlužník na výzvu v přiměřené lhůtě reagovat, je na místě zvážit vymáhání dluhu soudní cestou. Nepsané pravidlo ale říká, že dluhy do výše cca 20 000 Kč (tj. cca 740 EUR) se většinou nevyplácí vymáhat soudně z důvodů nehospodárnosti a zdlouhavosti soudních řízení. U přeshraničních vztahů (dluhů) to platí dvojnásob.     

Pokud je platba určena ve smlouvě pevným datem, což bývá obvyklé, druhá smluvní strana se nachází v prodlení s její úhradou již samotným uplynutím takového data; žádného připomenutí nebo výzvy není v takovém případě potřeba, jedná se pouze o projev dobré vůle vůči druhé smluvní straně.

Pokud se rozhodnete přistoupit k soudnímu vymáhání, můžete zahájit soudní řízení žalobou (ideálně spolu s návrhem na vydání platebního rozkazu) vůči dlužníkovi přímo. Takový postup lze uplatnit nejen vůči dlužníkovi se sídlem nebo bydlištěm v České republice, ale i v jiné zemi, tedy na mezinárodní úrovni.

Příklad

Taneční společnost z Portugalska pobývá několik měsíců v České republice a mimo jiné zajišťuje vytvoření tanečního projektu pro české soukromé divadlo. Po uplynutí lhůty splatnosti a po marném vypršení několika výzev a upomínek však české soukromé divadlo stále není schopno zaplatit.

Taneční společnost může zahájit soudní spor a podat žalobu na zaplacení (ideálně s návrhem na vydání platebního rozkazu). Nebyla-li dohodnuta pravomoc/příslušnost soudu jiné země, bude v České republice zahájen spor u soudu místně příslušného podle sídla žalovaného soukromého divadla.

Příklad

Divadelní soubor založený v České republice dokončil několik hostujících představení na open-air festivalu ve Švédsku. Dohodnutý honorář není stále uhrazen ani po několika měsících a po zaslání několika neformálních e-mailových upomínek. Co by měl divadelní soubor udělat?

Divadelní soubor může podat žalobu o zaplacení honoráře. V daném případě má pořadatel sídlo v zahraničí. S nejvyšší pravděpodobností nebude možné zahájit soudní řízení před českým soudem, nebude-li dána pravomoc/příslušnost českého soudu dohodou smluvních stran učiněnou ve smlouvě nebo nebude-li se jednat o plnění ze smlouvy na území České republiky. V tomto případě bude muset zástupce divadelního souboru postupovat prostřednictvím švédského soudního systému, což si vyžádá místní právní a jazykovou pomoc. Evropské nařízení Brusel I. však poskytuje určité právní nástroje, vedoucí za splnění jistých podmínek k možnosti úspěšného podání žaloby i v České republice.

Skončí-li řízení u soudu úspěšně a soud nárok na dlužnou částku přizná, žalovaná strana sice bude povinna uhradit náklady související se soudním řízením, nicméně aby žalovaná strana skutečně dlužnou částku včetně soudních nákladů zaplatila, musí být solventní. V opačném případě nezbude než poslat žalovanou stranu do exekuce ve snaze, aby neuhrazenou dlužnou částku vymohl exekutor. Ani to však nemusí vést ke kýženému výsledku. Nakonec se může stát, že věřitel (žalobce) nezíská ani dlužnou částku, ani náklady související se soudním řízením na jeho straně, které bude muset v takovém případě nést ze svého.

Kromě výše popsaného standardního soudního řízení lze postupovat rovněž cestou řízení o evropském platebním rozkazu nebo cestou formulářového evropského řízení o drobných nárocích nebo cestou relativně nového evropského příkazu o obstavení účtů.    

Příklad

Umělec se sídlem v Praze souhlasí s prodejem díla za cenu X. Kupující žijící v Římě projeví o dílo zájem a slíbí, že zaplatí bankovním převodem. Umělec následně dílo zašle kupujícímu do Říma. Z důvodu nedostatku financí na straně kupujícího však kupující platbu neuhradí. Umělec navíc posléze zjistí, že kupující prodal dílo další osobě.

Ačkoliv právní řád ve výše uvedeném příkladu jednoznačně a nesporně přiznává umělci nárok na zaplacení dohodnuté kupní ceny X, v praktickém důsledku mu to stejně nepomůže, když kupující nemá žádné finanční prostředky. Ve většině případů bývá nehospodárné pokračovat v soudním řízení, je-li dlužník evidentně platebně neschopný.

Obecně platí pravidlo, že okamžikem převzetí díla kupujícím se kupující stává jeho vlastníkem (nevyhradí-li si smluvní strany v kupní smlouvě převod vlastnického práva k okamžiku úplného zaplacení kupní ceny). To znamená, že vzhledem k tomu, že kupující prodal dílo další osobě, prodávající (umělec) již nemůže požadovat, aby nový majitel vrátil dílo zpět (jenom z toho důvodu, že se domnívá, že původní kupující za dílo nezaplatí).

Na tomto místě se sluší připomenout důležitost a význam zásady „zboží za peníze“, která ale bohužel není v praxi často možná. Smluvní strany se ale mohou v kupní smlouvě dohodnout, jak bylo již naznačeno výše, na tzv. výhradě převodu vlastnictví až k okamžiku úplného zaplacení kupní ceny. To by znamenalo, že zboží se nestane vlastnictvím kupujícího ke dni předání, ale až po zaplacení celé kupní ceny. Uvedené řešení chrání do jisté míry prodávajícího (umělce). Další potenciální kupující může sice koupit zboží od „neoprávněného“ původního kupujícího (nevlastníka) v dobré víře, nicméně původní kupující (nevlastník) by mohl být například stíhán pro podvod, pokud jednal úmyslně, což by bránilo dalšímu prodeji zboží.