Prostřednictvím licence poskytuje umělec někomu jinému (nabyvateli) právo užít jeho dílo nebo výkon. Toto právo umožňuje dílo nebo výkon zaznamenat, rozmnožit, originál či jeho rozmnoženiny rozšiřovat, pronajmout, půjčit či vystavit, též zpřístupnit v nehmotné podobě prostřednictvím médií. Výjimkám a omezením práva autorského se věnuje díl 4. první části autorského zákona.

Lze rozlišit dva základní typy licence, a to licenci výhradní a nevýhradní. Nevýhradní licence umožňuje umělci dále vykonávat veškerá práva spojená s dílem nebo výkonem i poskytnout licenci třetím osobám, taková licence nemusí mít písemnou formu. Naopak písemná forma je vyžadovaná u licence výhradní, ta umělci neumožňuje poskytnout licenci třetí osobě a obvykle je i on povinen se zdržet výkonu práva užít dílo nebo výkon způsobem, ke kterému licenci udělil. Nabyvatel licence může licenci poskytnout třetí osobě, pokud je tak ujednáno v licenční smlouvě, a tedy se souhlasem poskytovatele. Pak se jedná o tzv. podlicenci.

Licenční smlouva je pojatá jako smlouva zásadně úplatná, kdy za poskytnutí licence náleží poskytovateli odměna. Ve výjimečných případech, v zájmu zachování principu smluvní volnosti, se připouští bezúplatnost. Aby byla licenční smlouva podle českého práva platná, musí řešit čtyři základní okruhy: smluvní strany licence, předmět licence, rozsah a způsob užití díla a úplatnost licence.