Autorské právo

Úprava autorských práv se v jednotlivých státech Evropské unie různí, ovšem díky postupně se sjednocující evropské legislativě se množství odchylek pomalu snižuje. I přes značné úsilí však autorské právo není v Evropě plošně zcela harmonizováno.   

V rámci mezinárodní spolupráce se organizátoři kulturních aktivit a umělci setkávají s určitými problémy způsobenými odlišnostmi v právních úpravách autorského práva. Obzvláště patrný je tento jev pochopitelně zejména při spolupráci se státy, které nejsou členy Evropské unie, kde unijní právo neplatí.

Kromě evropských směrnic a nařízení promítajících se do národních právních řádů zemí Evropské unie existují ovšem ještě mezinárodní (některé dnes již téměř celosvětové) dohody formulující základní principy a pravidla autorskoprávní ochrany, mezi něž patří kupříkladu revidovaná Bernská úmluva (Bern, 1886), Všeobecná úmluva o autorském právu (Ženeva, 1952) a v kontextu Světové obchodní organizace (WTO) potom Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS).

Všechny státy Evropské unie jsou signatáři revidované Bernské úmluvy a všechny jsou též vázány Dohodou o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (TRIPS). Evropská unie i její jednotlivé státy ratifikovaly též smlouvy Světové organizace duševního vlastnictví (WIPO). Logicky jsou proto ambice při sbližování právních řádů a ochrany autorských práv v rámci Evropské unie vyšší, než jako tomu bylo dříve nebo než jak tomu je ve světě.

Nadto evropské právo zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti, což znamená, že členské státy jsou povinny poskytnout stejnou úroveň ochrany všem autorům – občanům Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku „Phil Collins“ z roku 1993 zdůraznil neslučitelnost striktního dodržování principu reciprocity s principy práva Evropské unie a nutnost zmíněného národního zacházení ve všech případech.

Pokud jde o příklady sjednocování právní úpravy na evropské úrovni, v roce 2012 byla kupříkladu vydána směrnice č. 2012/28/EU o některých povolených způsobech užití osiřelých děl, na jejímž základě lze alespoň částečně a v omezeném rozsahu užít tzv. osiřelá díla, tj. díla, u nichž ani po provedení důsledného vyhledávání není jejich autor určen, nebo i když je určen, není nalezen. Dalším příkladem je evropská směrnice o době ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících, směrnice o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla, směrnice o právu na pronájem a půjčování, směrnice o vymáhání práv z duševního vlastnictví apod.

Následující webové stránky nabízejí přehled o převládajících právních normách a probíhajících diskusích: Ministerstvo kultury České republiky (MK ČR), Evropská komise, Evropská komise o právu na další prodej, Světová organizace duševního vlastnictví (WIPO).

Příklad 1

Dánský umělec zabývající se novými směry v audiovizuálním umění chce využít výňatky z tanečního vystoupení finské taneční skupiny. Finská taneční skupina není zastoupena kolektivním správcem (viz Výkon práv bez zastoupení kolektivním správcem).

Příklad 2

Vedení rakouského divadla v průběhu mezinárodního festivalu zhlédlo skvělé alternativní představení švédského souboru a nyní má zájem přizpůsobit a přeložit text hry pro účely jejího inscenování v Rakousku. Švédský autor hry není zastoupen vydavatelskou společností, ani kolektivním správcem (viz Výkon práv bez zastoupení kolektivním správcem).