Z důvodu historicky dlouhodobého jednotného vývoje České i Slovenské republiky jsou právní řády obou zemí v současnosti velmi podobné. Nejinak je tomu i v oblasti autorského práva. Slovenská republika má dnes již pochopitelně vlastní (národní) autorský zákon, a to zákon č. 185/2015 Sb., účinný od 1. 7. 2016. Nicméně i přesto slovenské autorské právo v porovnání s českým vykazuje velké koncepční rozdíly zejména v úpravě licenční smlouvy, v úpravě audiovizuálního či architektonického díla, spojených děl, práva ke zpracování díla, existuje v něm možnost „licencování“ (neodvolatelného souhlasu) k zásahům do osobnostních práv atd. Dále ve slovenském právu nalezneme i drobnější rozdíly, například v kolektivní správě, v úpravě zákonných výjimek; slovenský autorský zákon například při neoprávněném užití vůbec nestanovuje bezdůvodné obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny, jako tomu je v České republice.
Další odlišnosti v právních úpravách a souvisejících záležitostech jsou ve stručnosti následující:
- Slovenský autorský zákon vylučuje z autorskoprávní ochrany prakticky stejné předměty jako český autorský zákon, tj. námět, nápad, myšlenku, graf, vzorec apod., explicitně navíc uvádí technické normy.
- Pojetí kolektivní správy je na Slovensku sice podobné, nicméně určité odchylky vykazuje; neexistuje například zákonný monopol kolektivní správy, úprava hromadných licencí a otázka změn sazebníků kolektivních správců je odlišná atd. Rovněž kolektivní správu vykonávají pochopitelně odlišní kolektivní správci (jiné organizace s jinými názvy):
- SOZA: zastupuje autory hudby a hudebních textů,
- LITA: zastupuje autory literárních, dramatických, choreografických, pantomimických a vědeckých děl,
- SLOVGRAM: zastupuje výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů,
- OZIS: zastupuje výkonné umělce,
- SAPA: zastupuje producenty v audiovizi,
- AGICOA Europe Slovensko: disponuje oprávněním k výkonu kolektivní správy v oblasti kabelové retransmise, retransmise, veřejných přenosů a vysílání zvukově obrazových záznamů a audiovizuálních děl, nicméně činnost fakticky nevykonává.
- Pro některé druhy užití používá slovenský autorský zákon odlišné výrazy oproti zákonu českému, což je však otázka pouze překladu (nejedná se o koncepční rozdíly). Dle slovenského autorského zákona potom platí, že:
- retransmise odpovídá přenosu,
- veřejné vykonání odpovídá provozování vysílání, ale i provozování díla živě nebo ze záznamu nebo i přenosu takového provozování,
- veřejný přenos odpovídá českému sdělování veřejnosti (vyjma provozování díla a jeho přenosu a vyjma provozování vysílání díla),
- veřejné rozšiřování odpovídá českému rozšiřování, pronájmu a půjčování.
- Úprava licenční smlouvy není na Slovensku obsažena podobně jako v Česku v občanském zákoníku, nýbrž se nachází v §§65 až 76 slovenského autorského zákona.
- Mezi tzv. úřední díla, která jsou vyňata z autorskoprávní ochrany, řadí slovenský autorský zákon navíc také technické normy, projevy přednesené při projednávání věcí veřejných a územně plánovací dokumentaci.
- Zajímavá je situace ohledně ne/legálnosti pořízení rozmnoženiny pro osobní potřebu. Ta by správně neměla být zhotovena z nelegálního zdroje, což ovšem český autorský zákon explicitně nestanovuje a je třeba vyjít ze základních zásad pro výjimky z práva autorského (viz §29 autorského zákona, tzv. třístupňový test). Nutnost rozlišení mezi legálním a nelegálním zdrojem rozmnoženiny je podpořena také rozsudkem Soudního dvora Evropské unie C-435/12 Adam ACI Adam BV a další proti Stichting de Thuiskopie, Stichting Onderhandelingen Thuiskopie vergoeding, což slovenský autorský zákon (na rozdíl od českého) zohledňuje, když ve svém §35 odst. 3 výslovně uvádí: „Pôvod rozmnoženiny diela vyhotovenej bez súhlasu autora podľa §42 a 43 nesmie porušovať práva autora.“ V konečném důsledku je ale právní situace prakticky stejná, když rozsudek Soudního dvora Evropské unie je závazný i pro výklad českého autorského zákona.
- Povolení užití v rámci školního vyučování řadí český autorský zákon mezi citace, zatímco slovenský autorský zákon má pro tuto výjimku vlastní samostatné ustanovení.
- Slovenský zákon oproti českému stanoví, že výjimka pro tzv. papírové kopie (rozmnožování pro osobní potřebu na papír nebo jiný podobný podklad) se nevztahuje na celé slovesné dílo (tedy vztahuje se pouze na části slovesných děl) a na grafické vyjádření architektonického díla (tedy zejména na projekty).
Závěrečným slovem lze uzavřít, že drobné odlišnosti v právních úpravách by rozhodně neměly způsobit závažnější komplikace při jednání o podmínkách smluv mezi českými a slovenskými osobami. I tak ale samozřejmě (jako ve všech ostatních případech přeshraniční spolupráce) platí, že určení rozhodného práva nelze při uzavírání česko-slovenské smlouvy v žádném případě vynechat. Do jisté míry je však možné se spolehnout na to, že základní věcněprávní charakteristika všech institutů, prvků a pojmů slovenského autorského zákona je v zásadě totožná s českými. Z toho důvodu není třeba, aby česká osoba měla zásadnější obavy, když slovenská protistrana navrhne podřízení smlouvy slovenskému právnímu řádu, nicméně vzhledem k legislativně nešťastné koncepci licenční smlouvy ve slovenském právu (při neodborné kontraktaci hrozí vysoké riziko absolutní neplatnosti) nutno však určitě doporučit volbu českého práva.