Scénická umění

Základní rady

V každém případě by měly být ve smlouvě podrobně popsány jednotlivé druhy či způsoby užití autorských děl nebo uměleckých výkonů. Obecná vágní konstatování typu „skladatel poskytuje producentovi ke scénické hudbě veškerá práva“ jsou zapovězena, neboť nevedou k právní jistotě. Ačkoliv je legální sjednat zcela neomezenou licenční smlouvu formou tzv. buy-outu za jednorázovou paušální odměnu, nutno uvážit riziko, že umělci může vzniknout nárok na dodatečnou přiměřenou odměnu, bude-li sjednaná paušální jednorázová odměna relativně nízká v poměru ke značnému zisku dosaženému z využití licence (tzv. bestsellerová klauzule).

Odměna

Za poskytnutí licence náleží umělci smluvní odměna, která by se měla pohybovat v obvyklých výších, tj. neměla by být nepřiměřeně nízká. Existují dva základní typy odměny: fixní v podobě pevně stanovené částky (např. 5 000 Kč) a podílová (procentuální, např. 30 % z výnosů producenta z využití licence), které lze použít samostatně nebo vzájemně zkombinovat.  

Zároveň je velmi důležité ve smlouvě uvést rozdělení celkové výše odměny na odměnu za vytvoření autorského díla nebo provedení uměleckého výkonu a na odměnu za poskytnutí oprávnění (licence) k užití autorského díla nebo uměleckého výkonu, tj. kolik přesně činí ta či ona složka celkové odměny. Je tomu tak proto, že zákon klade (nejen) na odměnu požadavek určitosti, kdy z celkové výše odměny by při chybějícím rozdělení nebylo jasné, kolik z celkové odměny připadá na odměnu za vytvoření díla/výkonu a kolik na odměnu za poskytnutí licence. Ve zcela krajním případě by takové řešení mohlo být interpretováno dokonce jako neplatné pro svou neurčitost. Obvyklé a časté je procentuální vyjádření rozdělení celkové odměny na dvě části/složky (například 70 % tvoří odměna za vytvoření díla/výkonu a 30 % tvoří odměna za poskytnutí licence). To má důsledky i účetní a daňové (rozdílná sazba DPH pro cenu díla vytvořeného autorem a pro licenční odměnu, rozdílná paušální sazba výdajů u daně z příjmů licence a z příjmů z podnikání – například u fotografů).     

Jaké právo se použije?

Mezinárodní projekty s podílem zahraničních umělců nebo jiných profesí skýtají problém s určením aplikovatelného právního řádu té či oné země. Podle čl. 3 odst. 1 Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Římská úmluva I) se přednostně použije právní řád zvolený stranami ve smlouvě. Ve smlouvě lze tedy stanovit, že se použije český právní řád, a tudíž i české závazkové právo. Českým manažerům, produkčním a umělcům doporučujeme, nechť se snaží prosadit do smlouvy vždy české rozhodné právo, aby se nemuseli vypořádávat s neznalostí zahraničních právních řádů. Nebude-li ve smlouvě rozhodné právo určeno a nebude-li těsnějšího sepětí s jiným právním řádem (například dle místa provedení díla nebo výkonu), čl. 4 odst. 2 Římské úmluvy I stanoví, že smlouva bude podléhat právnímu řádu té země, ve které má strana, která vykonává či vykonala službu uvedenou ve smlouvě, obvyklý pobyt.

Příklad

Chorvatský kostýmní výtvarník zhotovil pro české divadlo na podkladě smlouvy o vytvoření díla kostýmní výpravu operní divadelní inscenace. České divadlo inscenaci s využitím této kostýmní výpravy nastudovalo a nyní se chystá inscenaci veřejně provozovat. Původní smlouva o vytvoření díla však nezahrnovala žádné licenční ujednání týkající se oprávnění k veřejnému provozování kostýmní výpravy. Aby divadlo předešlo nejasnostem a pochybnostem, zahájilo jednání s kostýmním výtvarníkem o podmínkách uzavření další smlouvy týkající se poskytnutí licence k veřejnému provozování kostýmní výpravy. Jakým způsobem by měla být licence ve smlouvě upravena?

Nebude-li v licenční smlouvě určeno rozhodné právo, použije se chorvatské právo, jelikož chorvatský kostýmní výtvarník „poskytl službu“ podle původní smlouvy o dílo, tj. zhotovil kostýmní výpravu, a nyní má podle nové smlouvy poskytnout „novou službu“ v podobě poskytnutí licence (čl. 4 odst. 2 Římské úmluvy I). Aby smlouva nepodléhala zahraniční jurisdikci, je nezbytné, aby divadlo trvalo na určení českého rozhodného práva, jímž se bude smlouva řídit.

V průběhu vytváření návrhu licenční smlouvy je nutné se vždy zamyslet nejprve nad těmito body:

  • Má divadlo zájem o získání exkluzivní licence k užití kostýmní výpravy; tedy vadilo by divadlu, pokud by totožná kostýmní výprava byla využita i jinde/v jiné inscenaci/v jiném divadle?  
  • Ve kterých zemích bude chtít divadlo kostýmní výpravu užívat; tedy bude chtít hrát jen na vlastní divadelní scéně v České republice, nebo bude hostovat po Evropě, nebo snad po celém světě?
  • Jak dlouho bude chtít divadlo operu reprízovat; například jeden rok, pět let, deset let, nebo snad dokonce sedmdesát let po smrti kostýmního výtvarníka?
  • Budou moci i ostatní divadla nebo jiné spolupracující osoby (partneři, spolupořadatelé, sponzoři apod.) využít kostýmní výpravu; tedy bude divadlo požadovat možnost poskytovat podlicence třetím osobám?

Odpovědi na výše uvedené otázky by měly být odpovídajícím způsobem promyšleny, zformulovány a zakomponovány do licenční smlouvy. V opačném případě nezbude než aplikovat „pravidlo účelovosti“, které může vznést do vzájemného vztahu obou stran značnou nejistotu a napětí.
Pokud by strany žádnou licenční smlouvu nakonec neuzavřely, divadlo by mohlo v určitém rozsahu (daném účelem původní smlouvy o dílo) kostýmní výpravu používat v rámci veřejného provozování inscenace, nicméně vyrojila by se řada otázek, na které bychom odpověď hledali velmi obtížně: například, zda je divadlo oprávněno kostýmní výpravu užívat i v rámci hostování po Evropě, či nikoliv.  

Jak naznačuje výše uvedený příklad, veškeré klíčové záležitosti (zejména jakékoliv v úvahu připadající budoucí druhy a způsoby užití kostýmní výpravy) musí být předem vyjednány a smluvně podloženy, aby se předešlo právní nejistotě.

Jaký soud bude příslušný?

Neujednají-li strany jinak, může se spor rozhodovat u cizího soudu dle pravidel mezinárodního práva procesního, respektive v rámci států Evropské unie dle evropského nařízení Brusel I. V případech s mezinárodním prvkem (míněno mimo rámec území států Evropské unie) je někdy vhodnější arbitráž, neboť rozhodčí nálezy jsou univerzálněji vykonatelné.

Typologie smluv v oblasti scénického umění

Typů a druhů smluv v oblasti scénického umění existuje celá řada a jakákoliv snaha o jejich stručné obecné pojednání je problematická.  

  • Externí spolupracovníci divadla uzavírají nejčastěji smlouvy o vytvoření díla nebo provedení uměleckých výkonů, které jsou většinou kombinovány s licenčními smlouvami v jednom společném smluvním dokumentu. Vzor smlouvy s hercem o nastudování a opakovaném vytváření uměleckých výkonů a o poskytnutí licence k jejich užití (včetně komentáře) naleznete zde.
  • Občasní spolupracovníci, technické profese, personál a různorodé sezónní složky mohou být zaměstnávány formou uzavření dohody o provedení práce (nebude se potom jednat o činnost OSVČ). Sluší se doplnit, že nejenom plnění dle pracovní smlouvy, nýbrž i dle dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti vede k vytvoření zaměstnaneckého díla nebo výkonu. Rozlišování mezi externími uměleckými smlouvami (uzavíranými s umělci „na volné noze“) a pracovněprávními smlouvami nebo dohodami (uzavíranými se zaměstnanci) je však v praxi v jednotlivých případech obtížné (z hlediska posouzení toho, jaká smlouva nebo dohoda by správně měla být v tom či onom případě uzavřena). Rozhodujícím kritériem je podřízenost a závislost na pokynech divadla/zaměstnavatele a na tom, zda angažovaná osoba pracuje stále na jednom určeném místě a v rámci přesně určeného času.