Ústně, nebo písemně

Smlouva je uzavřena v okamžiku, dohodnou-li se strany na jejích podstatných náležitostech, jinak řečeno, existují-li dva totožné projevy vůle o záměru uzavřít smlouvu. Smlouvy většinou nemusí mít žádnou zvláštní formu (nejde-li o určitý konkrétní typ smlouvy, u níž je ze zákona nezbytná písemná nebo jiná forma – například má-li být poskytována výhradní/exkluzivní licence, musí být licenční smlouva uzavřena písemně).

Jak proto bývá v praxi obvyklé, lze smlouvu uzavřít ústně, například telefonicky nebo též podáním ruky. Pro uzavření takové smlouvy není zapotřebí žádné další písemné potvrzení. Pokud se však v průběhu trvání takto uzavřené ústní smlouvy vyskytnou problémy (například nejsou-li dodrženy lhůty, platby nejsou přijaty vůbec nebo včas, existují neshody ohledně charakteru plnění apod.), je velmi užitečné mít uzavřenu smlouvu v písemné podobě. Neboť každý, kdo odkazuje na smluvní závazek protější strany, musí být také schopen takový závazek druhé strany náležitě doložit/prokázat.

Příklad

Při telefonickém rozhovoru se sochař dohodne se zákazníkem, že vytvoří a dodá sochu za 1 000 EUR. Poté, co sochař sochu vytvoří a dodá, zákazník zaplatí pouze polovinu dohodnuté částky s odůvodněním, že dílo nesplňuje jeho očekávání a údajně bylo dodáno pozdě. Sochař musí čelit tomu, že má uzavřenu pouze ústní smlouvu. I přesto, že smlouva mezi jím a zákazníkem je platná a účinná, a přesto, že zákazník (nikoliv sochař) by musel v případném soudním sporu prokazovat, že dílo nebylo předáno řádně a včas, sochař by byl nucen prokazovat telefonicky (tedy ústně) dohodnutou výši ceny, což by pro něj bylo složité. Z tohoto důvodu není vhodné uzavírat ústní smlouvy bez svědků. V případě sporu se tak může hodit i několik pár základních bodů, jež si strany vzájemně písemně potvrdí – stále to bude lepší, než „být bez (písemné) smlouvy“; e-mail se přitom obvykle považuje za písemnou formu.