Umělci se při návrzích uměleckých odměn mají tendence spíše podceňovat. U spolupráce se zahraničním producentem to ostatně platí dvojnásob. Často je to však dáno tím, že nemají vůbec žádnou, a to ani přibližnou, představu o finančních možnostech producenta, zvláště potom tehdy, pochází-li právě ze zahraničí. Nemají dostatečné vědomosti o náročnosti, velikostech a zdrojích uměleckého projektu, jehož se mají účastnit. Na druhou stranu může být důvodem také to, že neumí adekvátně ohodnotit kvalitu své práce.
Veřejné diskuze o přiměřenosti (obvyklosti) odměny jsou však v českých podmínkách složité s ohledem na právní podmínky ochrany volného trhu a hospodářské soutěže, na což dohlíží tzv. antimonopolní úřad. Jakékoliv ceníky (s výjimkou ceníků kolektivních správců), doporučení určitých výší (limitů) cen, odměn a honorářů apod. jsou formálně zakázány, neboť mohou narušovat svobodný trh a hospodářskou soutěž. Jakákoliv jejich veřejná prezentace je tedy nepřípustná.
Z výše uvedených důvodů je vědomost o přiměřených a obvyklých odměnách poměrně cenné know-how, které je doménou zejména zkušených agentů, uměleckých agentur a některých specializovaných advokátů.
Pokusit se odhadnout obvyklé výše odměn je kromě právních překážek obtížné také z toho důvodu, že vše závisí na mnoha konkrétních ukazatelích a kritériích, jež není možné na tomto místě zobecňovat ani paušalizovat. Kupříkladu umělcův dlouhodobý mediální věhlas hraje dosti zásadní roli při jednání o odměně, jejíž finální výše tím může být zcela zásadně ovlivněna bez ohledu na to, do jaké míry umělec odvede producentovi skutečně kvalitní a hodnotnou práci.
Proto nezbývá než doporučit, aby umělci za sebe navrhovali pouze takový honorář, který jim adekvátně vyváží čas strávený prací na projektu, za který se nebudou muset stydět, to vše s ohledem na dosavadní pracovní umělecké zkušenosti, profesní rozvoj, kariéru a mediální známost.